V sobotu se uskutečnil tradiční přechod Brdského hřebene. Tarasa tentokrát vedla z Dobřichovic, po hřebenu na Skalku, a po krátkém občerstvení jsme sešli do Mníšku.

  V sobotu se uskutečnil výlet do Lipan. Trasa vedla přes Vrbčany do Klášterní Skalice, kde jsme si prohlédli zbytky cisterciáckého kláštera, následovala cesta k mohyle na místě lipanského bojiště přes Třebovli a odtud jsme došli do Kouřimi k pozdnímu obědu.

  Vzpomínkový oheň na památné louce Býkovka.

 






Sobota 2.8 2008 - den první
Scházíme se na zastávce vlaku ve Strašnicích kolem desáté hodiny. Objevuje se i Petič, který s námi deset let nebyl. Jako poslední přijíždí Pytlák se synem a s psím veteránem Hasanem. Petr nás zaskočil zajímavým tričkem, že zlobí jako čert, to víme , ale že je hodný jako anděl, to jsme netušili. Ve vlaku nás čekal Martin a v Čerčanech přistupuje Paganini. V Trhovém Štěpánově vystupujeme kompletní. Od nádraží jdeme do hospody, ale nabídka je slabá a tak hledáme další hospodu, kde bychom poobědvali. Když na okraji městečka nacházíme hospodu, bohužel zjišťujeme, že majitel vyrazil také na dovolenou a tak je zavřeno. Okolo kostela se vracíme zpátky k první hospodě a z chudé nabídky doplňujeme kalorie na další cestu. Mezitím ještě Martin stihl dojednat návštěvu v místním regionálním muzeu. Po prohlídce muzea konečně vyrážíme. Bohužel část expedice vyráží po kolejích a zapomene odbočit a tak se dostanou na silnici a po ní dojdou až do Keblova. Mezitím druhá část osady najde správnou cestu a po dlouhém čekání na odpadlíky Petiče,Pytláka a Martina, který si stihl prohlédnout židovský hřbitov také po turistické značce pochoduje vstříc Keblovu. V Javornici je čelo skupiny zastaveno zoufalým Pytlákem, který telefonuje abychom na něho a Petiče počkali. Čekáme, opozdilci dorážejí s totálně vyčerpaným Petičem. Po chvíli odpočinku pokračujeme až do Keblova, kde v nové restauraci se starou známou hostinskou Janou již netrpělivě čeká první skupina. Po malém občerstvení již za tmy vyrážíme hledat nocleh. V lese stavíme tábor a dochází k tradičnímu posezení. Kolem půlnoci jdeme spát jenom Petič, který zázračně ožil, sedí dál s Benem do pozdních nočních hodin.
Neděle 3.8 2008 - den druhý
Ráno nás budí dešťová přeháňka a brblání těch, kteří si nepostavili nic a zmokli. Kolem osmé vstáváme a po snídani si jdeme prohlédnout místní tábor, kde mnozí z nás léta tábořili. Po návratu se marně pokoušíme vzbudit Petiče a již nás z Čechtic volá netrpělivý Dan, kdeže jsme. Konečně se Frantovi podaří vystrnadit Petiče ze stanu a můžeme vyrazit. Přes Lesský mlýn cestou necestou směr Čechtice. Dan nám vyráží v ústrety i se svým batohem. Na kraji Strojetic opět zjišťujeme, že odpadl Petič a tak jen díky Frantovi, který se pro něho vrací, jsme ve Strojeticích všichni, i Dan, který jsem mezitím po silnici dorazil. Do Čechtic dorážíme silně žízniví a hladoví a opět bez Petiče, kterého jsme překřtili na "číslo pět". Obědváme a konečně přichází i číslo pět, pije pouze kofolu. Po obědě část osady usíná v parku. Po tomto odpočinku jdeme dále směrem na Lukavec. Nad Čechticemi opět čekárna na Petiče a když dorazí, oznamuje nám, že končí a vrací se domů. Následuje skupinová fotografie, loučíme se s Petičem a v tom někoho napadne zkontrolovat jeho batožinu. To se nestačíme divit, co všechno s sebou nešťastník vláčí, zásoby, jako kdybychom šli někam na Saharu. Rozebíráme si část jeho věcí a Petič se odhodlal k další cestě. Přes zpustlé rekreační středisko pokračujeme do Čáslavska, kde doufáme v další občerstvení. Ouha, hospoda je zavřená a my pokračujeme k rybníku v Lukavci, kde jsme také již před třicetičtyřmi lety byli na táboře. Tábor je prázdný, stavíme stany a koupání v rybníku nás osvěží. Skupina žíznivých vyráží do hospody na pivko a my ostatní pod noční oblohou ještě chvilku posedíme než jdeme spát.
Pondělí 4.8 2008 - den třetí
Ráno vstáváme a někteří se osvěžují ranní koupelí v rybníku. V Lukavci spojujeme snídani s brzkým obědem a čekáme na příjezd Bublyho. Když už se chystáme odchodu, přichází silná průtrž mračen, která nás zahání zpět do hospody. Konečně vyrážíme na další cestu, směr vrchol Strážiště. Číslo pět statečně šlape a na kraji lesa se opět fotíme na společnou fotografii. Po ochutnání zázračné vody ze studánky na Stražiště scházíme s vrcholu a loučí se s námi Petr, kterého pracovní povinnosti volají domů. U krásného rybníka se koupeme a někteří nudisté pózují pro fotografy. Dozvídáme se, že v nedalekém Bratřicích je hospoda , údajně i s kuchyní kde vaří. Přicházíme do Bratřic, hospoda je zavřená, ale když nás vidí hospodský rychle se otvírá a Zdeněk oslavuje své narozeniny. Poprvé za vandr hrajeme, místní omladina nám půjčuje hudební nástroje, pivo teče proudem a my po dlouhé době slyšíme zase Petičův Michigan. Hospodský dělá skvělé kuřecí steaky a nabízí nám ubytování v hostinci. Odpadají starosti s noclehem a zábava pokračuje dlouho do noci.
Úterý 5.8 2008 - den čtvrtý
Ráno složitě vstáváme, budíme hostinského a po ranní kávě a snídani vyrážíme do Pacova. Po prohlídce náměstí obědváme v zahradní restauraci. Někteří si jdou prohlédnout muzeum básníka Antonína Sovy. Pytlák volá svému známému kastelánovi na hrad Kámen, který za námi přijíždí do Pacova a odváží naše batožiny na hrad. My, bez zátěže dorážíme na hrad, kde po prohlídce hradu s laskavým svolením kastelána Mildy se ubytováváme na parkánu a po zavření hradu nás čeká i hradní hostina, zpěv a pivo, dojde i na taneček. Nejlepší hlášku večera pronáší kastelán, když na naší nesmělou otázku, nemáme-li přivzít okna abychom nerušili podhradí, odpověděl blahosklonně :“ jen to nechte, ať jsi hřbeti v pohradí užijou“. Super večer, myslím, že se muzikanti opravdu překonali a již druhý večer po sobě podali nadlidský výkon.
Středa 6.8 2008 - den pátý
Po snídaní se loučíme s Mildou a jeho personálem a pochodujeme do Obrataně. Po cestě nacházíme mrtvou sovu, což silně dojalo pouze Dana. Podle GPS nejkratší cestou přes kukuřičné pole, což mnozí označili jako „Kubu“ jsme došli ž k muzeu bleskojistek a izolátorů, kde nás opustil Franta. Po prohlídce muzea nás překvapila návštěva z hradu s basou piv na žízeň, paráda. Po rozloučení jsme dorazili na oběd do Obrataně. Po obědě jsme si schrupli na nádraží a po příjezdu vláčku jsme popojeli do Sudkova dolu, kde jsme shlédli exteriér tvrze a Josafským údolím pokračovali v další cestě, hledajíce tábořiště. Bohužel nic a tak jsme vzali zavděk loukou u cesty. Vtom se objevil místní myslivec v jeepu a doporučil nás do soukromé restaurace poblíž. Tam jsme našli nejen prima chlapíka, který nás nejen napojil a nakrmil, ale i umožníl na loučce pod svým srubem přenocování.
Čtvrtek 7.8 2008 - den šestý
Ránou jsme dostali míchaná vajíčka, chvilku jsme poseděli se sympatickým majitelem a prohlédli si jeho hospodářství. Poté jsme vyrazili na vlak, který nás dovezl do Tábora . Martin s Benem se zastavili v Chýnově v muzeu sochaře Bílka. Tady jsme poobědvali a vlakem jsme se dopravili domu.

 






Neděle 20.7 - den druhý.
Pondělí 21.7 - den třetí.
Úterý 22.7 - den čtvrtý.
Středa a čtvrtek 23. -24.7 - den pátý a šestý.

  Ve čtvrtek se uskutečnil prvomájový pochod naší osady údolím Zahořanského potoka. Z vlaku jsme vystoupili v Davli a po snídani na Libřici jsme prošli údolím až do Zahořan. Tady nás při malém občerstvení potkali Alja s Mirkou, kteří autem dojeli do Jílového a potom nám šli naproti. My ostatní jsme došli přes Liběř až do Jílového, kde jsme poobědvali. Rychlým přesunem jsme došli na nádraží v Borku a odtud jsme odjeli do Prahy. .

  Trasa vedla přes Senohraby (topografický omyl šerifa) a dále po modré až do Velkých Popovic. Po obědě se první skupina vydala do Stránčic a odtud vlakem do Prahy, další následovali s menším odstupem. Počasí krásné, jarní probouzející se krajina.....

  První letošní výlet podél Vltavy. Autobusem jsme dojeli do Vodochod a kolem výtvorů vesnické architektury, která přítomné architekty inspirovala k jedinému slovu - skanzen, jsme došli až k Vltavě a proti jejímu toku jsme doputovali do Řeže, kde jsme i v tuto roční dobu poobědvali v zahradní restauraci. Krásné počasí nás provázelo celou cestu kolem slovanských hradišť až do Troje, kde jsme použili přívoz na druhou stranu Vltavy. Celkem jsme ušli 18 km.

  Procházka po trase Brusnice, Nový svět, Loreta, Pražský hrad, Kampa, Bistro Bruncvík, Karlův most.

  Tentokrát se uskutečnil opravdu tradiční přechod hřebene Brd. Vlakem jsme dojeli do Řevnic a odtud pěkně do kopce po žluté značce až na hřebenovku. POčasí nám přálo, bylo 5 stupňů pod nulou, sluníčko svítilo a všude jiskřila bílá jinovatka; prostě zimní nádhera. Dále jsme pokračovali po hřebenu na Skalku a po občerstvení grogy a svařákem jsme sešli do Mníšku do hospody U Káji Maříka na pozdní oběd.

  V sobotu se uskutečnil výlet do Prokopského údolí. Ze "Strašnické" nás odjelo šest a na "Lukách", kde jsme posnídali, nás doplnili další opozdilci. První zastávkou byla replika středověké vesnice Řepora, při jejíž prohlídce jsme na dlouhou dobu ztratili Pytláka a Zdenu. Dále jsme postupovali přes Řeporyje a podle potoka jsme došli až do Prokopského údolí. To, že je s námi i Pytlák nám občasně připomínal mobilní telefon, jímž se zmatený Jirka dotazoval na další cestu. Při jedné občerstvovací zastávce nás konečně dohnali i ztracenci. Obdivujíce skalní útvary i sochařské výtvory Kurta Gebauera jsme po došli až do starých Hlubočep, kde jsem pozdním obědem zakončili výlet.

  Oslava byla bezvadná, čuník výtečný, počasí vyšlo, Combo JP se snažilo. Oslavě dokonce předcházel tenisový turnaj. To ale nikdo nezdokumentoval.

   Tradičně se uskutečnilo předstartovní soustředění, kam přišli hlavně ti, kteří již dlouho nejezdí Andy, Bob, Jarda, Kim a po deseti letech i navrátilec z USA Pete. Doladily se poslední podrobnosti ke srazu a sobotnímu táborovému ohni.




Sobota - den první.
Na Strašnické se sešla "strašnická sekce" a metrem jsme dojeli na Hlavní nádraží. Před pokladnami byl neuvěřitelný nával a tak šerif vyslal celou osadu do vlaku a sám zakoupil lístky, samozřejmě Pytlák s Hasanem dorazili pozdě, tedy když už jsme seděli ve vlaku. V příjemném interiéru jsme dojeli do Berouna, kde jsme přestoupili do vlaku směr Zdice. To už jsme nabrali malé zpoždění. Ve Zdicích jsme rychle přešli do přistaveného motoráčku směr Příbram, ale ouha, nějak se zpožďoval odjezd. Po chvíli nám obsluha vlaku sdělila, že čekáme na novou lokomotivu. Konečně jsme vystupovali v Příbrami. Horáček zamluvil salonek v místní restauraci, kde jsme poobědvali. Následovala prohlídka výstav v místní tvrzi, tj. fotografové se šli podívat na Drtikola a část navštívila expozici o III. odboji. Snaživou průvodkyni důchodového věku překvapila a trochu rozladila sekce z Jižního Města (Pytlák, Paganini), která během jejího výkladu spokojeně usnula v křesílkách. Po probuzení spáčů jsme se vydali na nákup a poté následoval výstup na Svatou Horu krytým schodištěm. Čína s Víťou ještě stihli návštěvu pamětní desky fotografa Drtikola. Po prohlídce Svaté Hory následovalo malé občerstvení a Horáček si ještě zkusil rodeo na houpacím koníkovi. A potom jsme konečně vyrazili na cestu za slunného počasí. S blížícím se večerem jsme našli místo k přenocování, každý si připravil místo na spaní, jenom Pytlák se stále snažil vnutit se někomu na místo, ale byl odehnán. Teprve u Paganiniho a Martina se chytil. Večer jsme zasedli k tradičnímu posezení a za svitu svíčky zkonzumovali přinesené kapalné dobroty. Pozdě večer se celá společnost rozešla a noční klid rušilo pouze silné chrápání.

Neděle - den druhý.
Ráno jsme poměrně rychle vstali až na Pytláka a vyrazili na další cestu. Záhy jsme byli nuceni náš pochod neplánovaně přerušit, neboť jsme ztratili Pytláka trpícího žaludeční nevolností. Když i on konečně dorazil navigován mobilními telefony, pokračovali jsme dál. Kolem poledního jsme dorazili do hospůdky v Oborách, kde jsme i přes doporučení Horáčka dali přednost plzeňské dvanáctce před jím vychvalovanou desítkou a za chvíli bylo po pivu. Nasledoval přesun do Něčína, kde Horáček zajistil oběd. Po nezbytné kávičce jsme vedeni Horáčkem vyrazili směrem k jeho latifundiím, kde nás již čekali další trampové a Bobina. Horáček nás chvilku tahal po okolí svých pozemků až jsme se konečně dočkali. Rychle jsme si postavili přístřešky,osprchovali se v polní sprše a připravili táborový oheň. Z Prahy dorazili Jarda, Dan, Andy, Jirka a Lišák, který se vyznamenal při přípravě grilovacích dobrot, které jsme splachovali výbornou plzeňskou dvanáctkou. Zazpívali a zahráli jsme si do pozdních nočních hodin. Po půlnoci nás opustili Lišák a Andy a odvezli s sebou prvního odpadlíka Petra, kterého jako každoročně pracovní povinnosti odveleli domů. Podnapilý Andy s námi ještě chvíli laškoval po mobilním telefonu ale jeho bláboly mu "baštil" jenom Dědek Dan. Kolem druhé hodiny jsme šli spát.

Pondělí - den třetí.
Po snídani a úklidu tábořiště zjistil Pytlák, že Hasan jeví po dvou dnech značné známky vyčerpání a tak se Jardou nechal odvézt do Prahy. My ostatní jsme poděkovali Bobině a vyrazili přes Vltavu do Hojšína a Kamýka. V Kamýku na nás již čekal Bubly a po obědě jsme vyrazili na zříceninu hradu Vrškamýka zvaného Hunec. Po jeho prohlídce jsme se vrátili k Vltavě, čekajíce na Pytláka, kterému v Praze opět ujel autobus. Konečně dorazil, bez Hasana a bohužel i bez ukulele, které "zapomněl" doma. Šerif opět zavelel k dalšímu pochodu, ale opět bez Pytláka, který se nechal zlákat místní hostinskou k návštěvě hospůdky. Po krátkém výstupu jsme nad Kamýkem usedli v místním penzionu ke malému občerstvení a po příchodu Pytláka jsme využili ke koupání místní bazén. Dan nám předvedl soví skok, bohužel zapomněl, že má na nose brýle. Naštěstí v čisté vodě byly brýle rychle vyloveny a my osvěženi jsme pokračovali v podvečeru dále. Cestou Franta s Víťou vyplašili údajně zmiji. V houstnoucím podvečeru jsme zabočili k farmě, poblíž ní jsme se uložili ke spánku. A opět nechybělo tradiční večerní posezení.

Úterý - den čtvrtý.
Ráno jsme se sbalili a provedli skupinovou fotografii. Cestou přes ranč jsme došli ke Sv. Janu a prohlédli si místní barokní kostelík. Putovali jsme dál rozpálenou krajinou až do Plešiště, kde byla pěkně opravená tvrz, bohužel nepřístupná. Dál jsme pokračovali do Bláhovy Lhoty, kde nás opustil Franta. My ostatní jsme dojeli autobusem do Vysokého Chlumce, kde jsme měli objednanou prohlídku pivovaru. Ve Vysokém Chlumci jsme hledali možnost občerstvení a byl tam pouze kiosek s nepříjemnou obsluhou a restaurací pod hradem by spíše slušel název "u snědeného krámu". S poloprázdnými žaludky jsme vyrazili na prohlídku pivovaru, kterou nás doprovázel sympatický sládek. Během prohlídky se s námi rozloučil Robert a odjel domů. Sládek nám po prohlídce a ochutnávce doporučil restauraci v Rovinách a to byl výborný tip. Obsluha příjemná, jídlo a pivo vynikající a tak jsme si pěkně zazpívali a zahráli, někteří i zatančili. Převážná část přespala na půdě u ochotného místního sedláka, někteří se ubytovali přímo v hostinci. Zábava se protáhla do pozdních nočních hodin.

Středa - den pátý.
Po snídani v restauraci "U Krobiána" jsme se přesunuli autobusem do Sedlčan, následovala prohlídka místního muzea a oběd. Dále jsme pokračovali pěšky do Červeného Hrádku, opět nepřístupný. Další zastávkou byla skautská základna, kde před třicetisedmi lety absolvoval šerif Lesní školu Junáka. Polní cesta nás přivedla do Kosové Hory, kde nám ochotná řádová sestra umožnila prohlídku kostela. A po kultuře zase do hospůdky na večeři. Průtrž a silný liják nás zahnal z terasy dovnitř. Následoval přesun na nádraží a kousek jsme popojeli vlakem do Vrchotových Janovic. Večer přestalo pršet a asi 1km od nádraží jsem se v lese ubytovali.

Čtvrtek - den šestý.
Ráno jsme nezvykle rychle zabalili a před prohlídkou zámku ve Vrchotových Janovicích jsme stihli snídani v místní hospůdce. První prohlídka jejímiž jsme byli jedinými účastníky trvala hodinu. Potom rychle na autobus a už jsme byli ve Voticích, kde nás čekal gurmánský oběd. Po obědě se Pytlák, Jirka a Bubly vydali do Prahy autobusem a my ostatní vyrazili na vlakové nádraží, odkud jsme dojeli do Prahy. Ve Strašnicích "U Švejka" jsem dali poslední pivo a to byl konec letošního XXXIV.VELKÉHO VANDRU.
Zůčastnili se.
© Šerif

   Rok s rokem se sešel a členové Nezávislé alternativy TO Býkovka vyrazili v sobotu, 14. července 2007 na pravidelnou letní akci, tentokrát na Slovensko do Západních Tater - Roháčů. Je jisté, že se této velmi náročné výpravy nemohli zúčastnit slabí jedinci (Dunihlav aj.) a tak se v sobotu večer v penzionu pana Jána Hruboše sešli:
Alja a Mirka, Ben a Blanka, Bob, Simona, Bára a Max (pes), Andy a Mirka, Bubly s Čínou, Dan a Jana a Lišák, Jana a Ája (zase pes).

  Radost prvního dne jen zkalila odpolední nepříjemná nehoda Alji, který hlavou zarovnal okap střechy s výsledkem: čtyři stehy na lebce. Dcera pana majitele Marienka (budoucí medička) však dokonale utišila Aljovu bolest a odvezla jej na chirurgii. Otřesený po ošetření dostal od pana Hruboše „horcovú borovičku“, což s ním ještě více otřáslo. Sobotní večer pak proběhl v tradičním družném prostředí, určili jsme program na další den a Bubly oznámil Andymu, že může prostřednictvím své ženy požádat o německé občanství. Po bouřlivé debatě, proložené několika „kalíšky“ a pivem Zlatý bažant, jsme po půlnoci šli spát. Denní teplota 32°C.

   V neděli 15. července jsme měli snídani v 8.00 hod a po nezbytné kávičce vyrazili směr Oravský podzámok. Cestou někteří členové výpravy se zájmem sledovali nabídku „adrenalínové“ projížďky obrněným transportérem a zejména Andy s Bobem se chystali tuto atrakci podstoupit. Oravský hrad, který jsme navštívili byl skutečným orlím hnízdem a odměnou za výstup až do nejvyšších zpřístupněných místností hradu byl nádherný výhled na Oravu. Po prohlídce a obědu jsme absolvovali výlet na „plti“, což lze do češtiny přeložit – na voru. Místní obyvatelstvo se touto činností živilo již od pradávna a dopravovalo dřevo z oravských lesů až k Černému moři. Současný „pltník“ nás naložil 5 km od Oravského podzámku a pak jsme pluli zpět. Bylo to nezapomenutelné už jen z toho důvodu, že jsme se dvakrát zarazili o kameny v řece – bylo nás totiž víc, než předpis dovolil (místo 12 osob 15), ale zlí jazykové tvrdili, že vinou byla hlavně nadváha některých „pltníků“ (Lišák, Bob, Andy…).
Další nedělní akcí byla návštěva Oravské přehrady – vodního díla, vybudovaného před padesáti lety pro ochranu tohoto kraje před povodněmi. Odvážnější se i vykoupali ve velmi studené vodě. Po návratu tenisová sekce zahrála svůj první zápas a pak nás čekala vynikající večeře („polievočka a mesko“) a večerní rozbor denních zážitků včetně plánu na úterý. Kytarové duo Bob+Bubly nás doprovodilo ve zpěvu a opět jsme si pochutnali na vynikajícím Zlatém bažantu. Denní teplota 34°C.

  V pondělí 16. července jsme se po tradičně velmi chutné snídani páně Hruboše vydali na první tůru do Roháčů, a to na Roháčská plesa a na Roháčský vodopád. Vzhledem k tomu, že až na výjimky (Dan, Ben, Alja a Čína), neměl nikdo z nás představu, co nás čeká, vyrazili jsme s veselými tvářemi. Prvních pár kilometrů v mírném stoupání nás nikterak nezlomilo, přesto, že jsme zaparkovali o 2 km dál a rádi jsme se občerstvili na Ťatliakovej chate u prvního jezera. Co nás však čekalo dál bylo však již skutečná horská tůra po kamenech v porostu kleče a v neustálém stoupání až k  poslednímu ze čtyř ples ve výšce 1708 m n.m. Cestu zpět ve velkém srázu jsme zvolili Smutnou dolinou k překrásnému Roháčskému vodopádu. Sestup nás stál asi nejvíce sil a tak jsme rádi po celodenním horkém a vyčerpávajícím dni rádi spočinuli v náručí chladnějšího údolí Habovky a penzionu pana Hruboše. Večerní „kuřátko a polievočka“ nás trochu postavila na nohy a chuť k napití piva byla bezměrná. Zdravě, ale i nezdravě unaveni jsme šli spát s tím, že druhý den nemůžeme podniknout další větší tůru. Denní teplota 34°C.

   V úterý 17. července jsme se ráno rozhýbali a vynikající snídaně nám opět vlila sílu do těl. Tak jsme mohli zajet do Oravic, kde se nachází známé termální koupaliště. To nás však vůbec neupoutalo, vzhledem k velkému množství koupajících se turistů z Polska a tak naše kroky vedly do Bobrovecké doliny a pak do Juráňovy doliny. Cesta Bobroveckou dolinou nebyla nikterak náročná a pak jsme prudkým stoupáním došli do Tiesňavy - Juráňovy doliny. To je přepychový kaňon soutěsky zařezané do druhohorních vápenců a dolomitů. Obří hrnce - vodou vymleté útvary na dně Juráňova potoka vytvářejí divokou nádheru, o které nám tvrdili, že je to nejkrásnější dolina na Slovensku…a měli pravdu! Cestou zpět jsme se ještě zastavili na pozdní oběd, který se vůbec nevydařil – gumové a nedohřáté jídlo ze stánku na parkovišti – ještě, že jsme měli před sebou dobrou večeři u pana Hruboše. Tenisté opět zahráli svůj „mač“ a večer byl vyšperkován ochutnávkou vynikajících francouzských, německých a moravských vín (dovezl Čína a Lišák). Pan Hruboš k vínu dodal sýr a chleba a tak „nebolo čo rešit“. Denní teplota 36°C.

  Ve středu 18. července jsme se rozdělili na dvě skupiny. Hned ráno, ještě před snídaní v 6.00 hod. vyrazila skupina Ben, Bubly, Alja a Čína na vrcholovku – Ostrý Roháč!

  Túra je označovaná v turistickém průvodci jako exponovaná a velmi náročná. Vyrazili jsme tedy co nejdříve, do baťůžku jsme vyfasovali od pana Hruboše každý dva chleby, jablko a tatranku jako na škole v přírodě. Ale přišlo to k chuti, občerstvení na trase není. Cestu na Ťatliakovu chatu (1370 m ) už jsme znali, tam jsme dorazili ještě plni sil. Odsud už následoval výstup na hřeben a pohodový výstup na první krásný vrchol Volovec (2063m). Odsud je spousta nádherných výhledů a okolní vrcholy Tater a spousta horských kytiček. Nadšeně fotíme. Po krátkém odpočinku sestupujeme do Jamnického sedla (1908 m). Zde začíná vlastní výstup na Ostrý roháč. Pod vrcholem je hřeben ostrý – to znamená že bez pomoci rukou to nejde. Pro ilustraci cituji Čínova průvodce:
Tesne pod vrcholom je hrebeň ostrý a exponovaný. (Hrebínek = stena smrti )Táto časť je zabezpečená reťazami. (Traverzy smrti ) Ďalej ešte niekoľko metrov a sme na vrchole Ostrého Roháča (2084 m n. m.). Výstup je náročný a exponovaný. 40 min.
Na fotkách to vypadá snadně, ale nebylo. Odměnou byl nádherný výhled z vrchol na celou dolinu a euforie, že je to za námi. Pak už to bylo snadné, těch několik dalších řetězů jsme zvládali bravurně. Následuje další vrchol hřebenovky – Plačtivý Roháč 2126 m. Odsud už následuje sestup do Smutného sedla 1965 m. Tady opouštíme hřebenovku a sestupujeme do doliny k Ťatliakovské chatě. Cestou ještě pozorujeme skotačící kamzíky na sněhovém poli. K naší smůle v chatě nejde proud a tak se ani nedočkáme zaslouženého pivka. Počasí nám mimořádně přálo, na hřebeni bylo příjemných 21 stupňů, jasno a příjemný vánek, takže tůra se moc vydařila.

 Druhá skupina si dala za úkol navštívit skanzen Oravské dědiny v Zuberci. Prohlédli jsme si různé typy staveb lidové architektury, jako například chalupu z Vyšného Kubína, kde se učil básník P.O. Hviezdoslav, chalupu postavenou ze tří stromů, hrnčířskou dílnu, plátenickou dílnu, pekárnu chleba, chalupu, kde se lisoval olej, nebo dřevěný kostel z 15. století. Celým areálem protéká potok Studená, který napájí vodní mlýn a valchu. Jsou tam ustájena domácí zvířata jako např. kozy. Bobovi se nejvíce líbily husy. Po chutném obědě v přilehlé kolibě jsme se jeli do Tvrdošína podívat na dřevěný kostel z první poloviny 15. stol. s nádherným vyřezávaným barokním oltářem a dřevěnými sochami apoštolů. Po návratu tenis, odpočinek, večeře (opět skvělá) a ochutnávka skvělého marinovaného lososa, kterého přivezla Mirka K. – byla to mńamka. Ochutnali jsme také něco hruškovice, něco slivovice a pak už se jen zpívalo a zpívalo až se Roháče zelenaly, tentokrát s překladem do hluchomluvy. Zejména Andy měl překlad téměř doslovný. Denní teplota 34°C.

   Ve čtvrtek 19. července jsme už s ohledem na čtyři hrdiny výstupu na Ostrý Roháč nechtěli výpravu dimenzovat nikterak náročně a proto jsme určili, že navštívíme nádhernou Prosieckou dolinu, která se řadí mezi další překrásné doliny v pohoří Západní Tatry. Vyrazili jsme do obce Prosiek, kde dolina začíná. Po krátkém stoupání jsme dostali do místa tzv. Vrata, které dostalo jméno podle dvou vysokých stěn stojících proti sobě. Tento úkaz vznikl díky potůčku, který se postaral o vytvoření celé krásy. Nádherná příroda (chráněné květiny) s překrásnými skalními útvary byly v celé dolině. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli ještě navštívit vodopád Červené piesky a stále se nekonal, rozhodli jsme se vrátit a vyhledat koupání. V blízkosti jsme objevili nádherné přírodní koupaliště s  vodopádem v Lúčkách, kde se zejména Blanka, Simona a Mirky cítily jako v ráji. Lišák chrápal a Báře se nechtělo. Večer brilantní večeře a opět tenis. Několik veselých kalíšků a pár Zlatých bažantů přimělo výpravu opět ku zpěvu za Bobova doprovodu. Zaznamenali jsme Andyho hluchoněmou verzi známé Pytlákovy „Cestovatelské“. Denní teplota 37°C.

   V pátek dne 20. července skupina Ben, Blanka a Mirka K. šla na pěší výlet do Zuberce. My ostatní jsme směrovali své kroky do úpatí Nízkých Tater a tak jsme po tradičně skvělé snídani vyrazili směr Liptovský Mikuláš a pak Damenovské jaskyne. Strmý výstup ke vchodu do jeskyní nás už ani nepřekvapil – byli jsme již navyklí, že pokud někam jdeme, musíme do kopce. Teplota vzduchu opět kulminovala na 35°C a tak jsme se jen těšili na jeskyních 7°C. Prohlídka stála za to – všude „samej krápník“, kam se na to hrabou Koněprusy. Po prohlídce jsme se dopravili do koliby, kde jsme ztropili trapas tím, že jsme obsadili vnitřek restaurantu (venku bylo příšerné vedro) a pan vedoucí to nenesl dobře. Přesto jsme se chutně naobědvali a po vzájemné dohodě jeli na termální koupaliště ve Svatém Jánu. Dan, Lišák a obě Jany tam dorazili, ale ostatním to nějak nevyšlo. Odpoledne jsme se opět všichni sešli v Habovce a tenisté vyzvali pana Hruboše k náhradě zraněného Andyho. Teprve vytrvalý déšť vyhnal Alju, Bena, Boba a pana Hruboše ze hřiště. Přes velikou podporu všech přihlížejících (mimo skety Blanky) týmu Ján Hruboš-Bob, se jim nepadařilo vyhrát a tak jsme šli absolvovat poslední opět skvělou večeři v penziónu. Večer se již nesl v duchu příprav na odjezd a tak jsme stačili jen posedět a opět zaznamenat Andyho hluchoněmou „Cestovatelskou“. Denní teplota 32°C.

   V sobotu dne 21. července byl smutný den loučení. Jankovi Hrubošovi jsme zaplatili, co jsme mu dlužili, poděkovali za pěkný pobyt, sedli do aut a vrátili se zpátky do našich domovů. Sbohem Roháče, sbohem Slovensko a snad někdy brzy na shledanou!
© Lišák

  V tradičním klubu proběhla oslava narozenin Mirky. Nálada skvělá, občerstvení také a díky muzikálním hostům i dobrá muzika. Děkujeme za pěkný večer, vychutnej si naše společné dárky a hlavně ještě jednou přeji za všechny hodně zdraví, pohody a přátel.

  V sobotu 21.4 se uskutečnil odložený výlet na Vlašimsko. Trasa pochodu vedla z Vlašimi přes Kondrac na Blaník, odtud potom přes Louňovice a Veliš do Domašína. Celkem jsme ušli nejméně 18 km, což byl velice slušný výkon. Krásná krajina a počasí, jenom mne překvapila slabá účast, asi měli "členové správní rady" jiné starosti.